jan@dyntera.com
SAATCHI BAY
SCREENFERNO
DYNTERNET
INSTAWORLD
Fiskulet
Uměníčko
Nohill Bikes
KUNSTFABRIK
nástěnky
Copyright 2024
Manifesto Screenferno
"Technická nemožnost zobrazení inflace vizuální informace digitálního věku v intencích reálného světa / Na síti jsme si všichni rovni"
Inferno světa screenu je nezměrné.
Screen je jen neosobní plocha, rozhraní, nezávislá platforma - při aktivaci pak soubor prvků s informací o jejich stavu - tri různě barevné obdélníky zasazené do pravidelné mřížky dávající v téměř nekonečné kombinaci svých stavů jasu i téměř nekonečné možnosti jakéhokoli zobrazení.
Inferno je veskrze peklo. Peklo, podsvětí, temnota. Třeba to Dantovo. Peklo je dnes všude, všude kde se válčí, všude kde jsou lidé, peklo je v každé obrazovce, displeji, monitoru. Jsme ve věku informační datové zahlcenosti, zahlcenosti, jež se na nás valí z každého screenu a jíž téměř nemůžeme uniknout, pouze s větším či menším úspěchem odolávat.
Screeen a inferno. Dvě slova a dva stavy. Však jeden stejný chaos.
Screenferno - pro mnohé Inflace vizuální informace digitálního věku nového milénia. Potažmo úděl a (ne)jistota jednadvacátého století.
Inflace vizuálních informací je spojena s boomem digitalizace a rozvojem internetu. Z fotografií, událostí a datových informací se stává běžná produkce, dostupná, zbytečná a zahoditelná. Morbidní a rádobyvtipné obrazové hříčky opanovaly informační éter.
Z fotky se stává okamžik zobrazení na monitoru, fotografie má, mívá jepičí život, lehce ji konzumujeme a hned zahazujeme, nahrazuje ji okamžitě informace nová. Čtení se smrskává pouze na komentáře k obrazu, či jeho jednovětý doplněk - zkonzumuj a zahoď - přejímáme cizí obrazomemy.
To co je "peklo" na tomto rychlozobrazování, je únik informací a dat, ta neosobní možnost ukázat kradené, nesmyslné, zmanipulované, pravdivé, lehké, těžké, lživé, dehonestující, jakékoliv čistě neosobní. Samotný screen nenese žádnou zodpovědnost, je to jen nakupení barev, které se záhy mění a mizí. Nezůstává žádný otisk, pokud ho nevynoříme z hlubin digitálních skladu.
Privátní prostor se díky internetu a jeho zobrazovacích prostředcích zcela proměnil. Jak jednou cokoli unikne, již není cesty zpět - jedna vlastnost digitální informace to celkem jasně popisuje, nekonečná a nepřekonatelná duplikovatelnost. Jedinkrát uniklá informace již může být a zpravidla bývá dostupná v milionech kopií. Komukoli kdo zrovna konzumuje.
Je tak jednoduché, propadnout peklu digitálního světa. Je tak lákavé nechat se unášet vlnou voyerství, surfovat ve světě virtuálních obrazců, digitálních informací, brodit se bahnem dvouciferného balastu. Je tak opulentně všeobjímající nechat se vtáhnout do téměř posthumanistického světa ker datových odpadků. "Na sítnici sítě jsme si všichni rovni."
O čem že je toto peklo?
O archivech, minulosti v budoucnosti, o všehochuti. O touze sbírat obrázky, zážitky, stavy. O tom jak se ztrácí naše soukromí pod náporem nás samých. O touze exhibovat a při tom strachu z prozrazen. Je to jako v dětství při hře na schovávanou. Opravdu jsme chtěli sdílet s celým světem svoje intimní chvíle? Vskutku jsme se chtěli připojit k celosvětovému digitálnímu archivu, zvanému internet? Jsme jen nedobrovolnými dárci svého soukromí na oltář voyerismu?
Je to vše minulost tak zajímavá, důležitá, že ji nepřebije dnešek s daleko explicitnějšími záznamy sebe? Má cenu se vůbec ještě rozčilovat nad únikem soukromí, pokud nejsme celebrita jež si dokáže na bulváru či serveru vydupat tučné odškodné?
Vždyť většinu z uniklých informací mají na svědomí naši blízcí, takže si to zasloužíme. Už jen za tu důvěru v ně. Neosobní a nestranná internetová síť s tím nemá nic společného, to jen lidé, jsou lidé...
Jaké to je, dívat se na svět skrze model RGB? Definitivně jiné než skrze model CMY. Za tímto lehkým pokusem o vtip se skrývá pravda staletí versus zkušenost posledních roků. Zatímco tištěné věci, knihy, časopisy, noviny byly brány jako studnice moudra a etalon toho co je pravda (svaté) - tedy co je psáno, to je dáno, pak sociální sítě a internetové informace bereme (alespoň někteří) s určitým odstupem, despektem, pochybnostmi. Aneb tak nějak víme a tušíme, že kdokoli se může vyjadřovat, kdokoli manipulovat, cokoli zlořečit.
Jde o strach a přitom příjemné mravenčení konečků prstů z obsahu obrazovky? Je tak neodbytně všudypřítomný a proto ho chceme znovu zažívat? Potřebujeme stále konzumovat novou a novou skandální věc? Podíváme se nenápadně na porno? Zjistíme co o kom kdo píše? Napsal nám někdo? Nenajdu snad své privátní fotky na zastrčeném diskusním fóru? Kdo to pustil, když ne můj nejbližší? Je to ale nakonec omamné exhibování a adrenalin? Může mě někdo ještě více, urazit, pošpinit a já jeho vyignorovat studem hluboko v duši... ?
Manifest nám říká o odosobnělých a lehkovážných zážitcích v rámci sítě. Je jedno jaké je rozhraní, které nás vezme do digitálního světa - televize, počítač, tablet, telefon, hodinky, virtuální brýle - cokoli, co dekóduje digitální informaci na analogově srozumitelnou pro naše oči, se hodí. Až najdeme způsob, jak informace dostaneme přímo z digitálních dat do mozku, pak již nebude třeba tohoto mezistupně screenu - pak už nebude mluvit o screenfernu, ale rovnou o brainfernu.
Nechci kázat společnosti jaká je, to si musí každý jeden uvědomit sám. Nastavování zrcadla? Prosím, nechci, stačí že ho nastavuji lidem, na nichž mi záleží. Spasit celý svět nejde. Ale, přece, jen kdyby...
Fearscreen
Inflace vizuální informace aka Manifesto screenferno následuje
Popis.
Identifikace.
Manifest.
Definice.
J.D. 2009